Metoda RUŠ

Princip metody je velmi jednoduchý. Najdu problém, nazvu ho, přijmu, je pryč :-).
Protože však lidé mají různé předpoklady a jsou různě vnímaví ke svým pocitům, vznikl postupně ucelený systém, soubor postupů, aby metoda mohla pomoci všem typům lidí.

Metoda RUŠ vychází z několika jednoduchých zásad

To, co mi vadí, je můj problém.
Pokud mám z čehokoliv ve svém životě nepříjemné pocity (emoce nebo tělesné), například: vadí mi to, mám vztek, je mi to líto, mrzí mě to, nemohu se s tím smířit, je mi z toho smutno, žárlím, hněvám se… ale také píchá mě v zádech, bolí mě hlava, mám stažený žaludek, mám tu a tu nemoc, chorobu… Jsou to moje pocity a jsem to já, komu znepříjemňují život. A je jedno, jestli se moje nepříjemné pocity týkají mé osoby nebo někoho jiného. Negativní pocity mám já. Tedy zase jen já je mohu trvale změnit, vyřešit.

Nepříjemné pocity vznikají po myšlence.
Jakákoli situace není sama o sobě dobrá ani špatná, je neutrální. Teprve naším pojmenováním – tedy po myšlence – se připojí nepříjemné či příjemné pocity, podle toho, jakou myšlenku si svobodně zvolím.
Autor metody pan Karel Nejedlý ve své mnohaleté praxi s tisíci klientů (při regresní terapii, která vede klienta často do hluboké minulosti k prvotním příčinám), došel k poznání, že pocit následuje vždy po myšlence. Prací na sobě i svých klientech si tuto pravdu denně ověřujeme.

Naučme se vnímat sebe

Pokud se naučíte dobře vnímat svůj vnitřní svět – uvědomovat si svoje pocity, změny ve svém těle – můžete obráceným postupem (která myšlenka mi způsobila tento pocit?) onu prvotní myšlenku najít a vyčistit ("vyřadit", vyrušit ze svého života). Chce to ovšem určitou praxi.
Většina z nás si neuvědomuje svoje myšlenky. Namítáme, že jsme na nic, ale opravdu na nic nemysleli a přitom máme nepříjemné pocity.
Je to tím, že naše psychika působí asociativně.

Asociativní působení psychiky

Naše tělo má úžasnou paměť. S obrovskou kapacitou. Ta v každé chvíli našeho života vše pečlivě pozoruje, sleduje a zapisuje. Je to ohromná spousta informací. Některé jdou přes naše vědomí (co vidím, cítím, slyším) o jiných ani nevíme (třeba hladina cukru v krvi, tlak, tělesná teplota). A všechno se ukládá do naší paměti, která si vše uchovává jako v perfektně vedeném archivu.
Představte si, že nějaká situace je vám velice nepříjemná. Třeba se na vás maminka rozzlobí, když něco provedete. Vy si řeknete: "Je na mě zlá". Celá věc je pečlivě zapsána a uložena do archivu. A vy zapomenete.
Po nějakém (třeba i hodně dlouhém) čase se dostanete do situace, která vám – vaší ukryté databance – nějak připomene onu dávnou situaci. Třeba potkáte v obchodě ženu, která má stejný účes, jako maminka tenkrát. Vaše tělo se automaticky nastaví do stavu v jakém bylo tenkrát a vy opět prožíváte: "Je na mě zlá". A paní vám pěkně vynadá.
Uvědomte si v této chvíli, že ne ona, ale vy jste spustili ten stroj, byť kdysi, tak dávno, že jste to zapomněli. A uvědomte si, že to můžete změnit.